Pondělní žužlání

Dnešek byl plnej různých interakcí Prahy a Tondy, která mě nepřestává bavit. Ráno jsme vyrazili s Tončou do práce, sbalili jsme deku, hračky, jídlo a v neposlední řadě žužlací kost. Máme totiž takovej rituál - když jedeme delší dobu metrem nebo tramvají, dávám Tondovi něco žužlat. Ne tkaničky spolucestujících, bereme malou kost z buvolí kůže, která nedrobí a je tedy ideální na cesty. Sedíme v metru, Tonda poslušně leží pod mýma nohama a spokojeně žužlá a žužlá...až nás z toho žužlání vyruší hlas paní, která sedí přes uličku. "Prosimvás, seberte mu už tu kost, jste v dopravním prostředku".

Chvíli přemýšlím, jestli je to na nás, ale po rozhlédnutí nevidím nikoho jiného žužlajícího kosti ani nic tomu podobného. Automaticky sáhnu pro kost, strčím ji do batohu a ptám se "V pořádku?". Paní mi ale ještě vysvětlí, že bych si měla psa vychovat, že takhle se metrem nejezdí. Ještě než to dořekne, odsedá si od ní pán a rovnou ke mně. Konejší mě, že se paní asi blbě vyspala a ať si z ní nic nedělám, seznamuje se s Tondou. Za chvíli se ze sedaček opodál zvedá další paní a míří k nám, že se musí podívat, co tam máme za psa, že to tu "nervózu" tak znepokojilo a nestačí se divit. Prohlásí, že to snad není možný a nervózní paní od vedle už ani nezvedne oči a jen mlčky sedí. Dojeli jsme s Tondou do cílové stanice, popřáli pánovi hezký den a bylo. Nu. Já vděčná, že Tonda neběhá, neštěká, nekňučí, neobtěžuje spolucestující. A on je to nevychovanec nevychovanej, co si dovoluje ve veřejným prostředku krátit cestu žužláním kosti.

Neumím asi hned věci vypouštět, tak jsem nad tím přemýšlela. A z toho mě vytrhla cesta domů. Místo přeplněného autobusu, kde je 7653579076436790 stupňů jsme zvolili cestu z Vršovic na Vinohrady pěší. A to mi udělalo radost větší, než jen dobrý pocit z toho, že jdeme procházkou. Totiž, vidět reakce lidí na Tondu je skvělý. Slečna co si dává pauzu v práci na lavičce, šťastná a děkujíc, že si mohla Tondu pohladit. Mladý pár, kdy kluk hned z dálky hlásá, že mám krásný zvíře a už je na bobku a mazlí se. Nebo třeba dvě malé děti, které v rohu ve vagónu metra objevili "jezevce" a jsou tak šťastný, že se s ním můžou celé dvě stanice pusinkovat, mazlit a pak mu zamávat.

Myslím, že mám jasno. Tonda rozdává lásku a radost kudy chodí. Nejen mně, že jsem pyšná, že jsem jeho psí máma a že můžu někomu zlepšit den jen tím, že vedu na vodítku to hnědý dlouhý stvoření. Ale právě i všem okolo. A to je důležitější než jedna nasraná pani, že jsme v režimu učení a stres z metra zvládáme líp, když něco žužláme. Teda. Tonda. Já ne, já jsem v poho.

Dělejme si dny hezčí. Se psem, bez psů, s někým blízkým, sami. Vždyť je to tak snadný :)