Pondělní žužlání

Dnešek byl plnej různých interakcí Prahy a Tondy, která mě nepřestává bavit. Ráno jsme vyrazili s Tončou do práce, sbalili jsme deku, hračky, jídlo a v neposlední řadě žužlací kost. Máme totiž takovej rituál - když jedeme delší dobu metrem nebo tramvají, dávám Tondovi něco žužlat. Ne tkaničky spolucestujících, bereme malou kost z buvolí kůže, která nedrobí a je tedy ideální na cesty. Sedíme v metru, Tonda poslušně leží pod mýma nohama a spokojeně žužlá a žužlá...až nás z toho žužlání vyruší hlas paní, která sedí přes uličku. "Prosimvás, seberte mu už tu kost, jste v dopravním prostředku".

Tonda, seznam se

Tak to je Tonda. Rodák z Krkonoš, kde běhal po louce. Z ráje odvezen do Prahy, kde si žijeme. Pravidelně však utíkáme zpátky do lesů, parťák pro všechno.

Změnil mi život, přišel v tu nejvhodnější chvíli a i když je teď všechno jinak, je to s Tondou. Neminuli jsme se.

Kdo

Malá holka, ne už však věkem, 26 klepe na dveře. Milovnice všeho hezkýho, tím ráda obklopována. Tulipány v ruce, v srdci lásku. Nejvděčnější za svou rodinu, i tu psí. Máma jezevčíka Tondy, s ním v Praze žijící. Umělecká duše, co nic neumí, ale o vše se pokouší. Kreslit, ilustrovat a psát. Ztracená v lásce, která ovládá každý další krok.

Vypsat se z pocitů, sdílet krásno, inspirovat. Vítej.